Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
je mou lidskou povinností, abych v souvislosti s vydáním časopisu pro integraci Mosty č. 1/2017 reagoval na některé pasáže článku uveřejněného na straně 22- 24 a nazvaného Česká psychiatrie a témata roku 2017.
V části Pacientské organizace jeho autorka vyjadřuje svůj názor, že „od lidí dočasně nebo dlouhodobě vážně oslabených nemocí nelze očekávat větší a smysluplnou angažovanost“. K tomuto tvrzení se okamžitě nabízí několik otázek, co tím autorka má na mysli a co vše se skrývá pod pojmem „smysluplná angažovanost“. Chápu, že podstatou této části článku nebylo zdůraznit a vyjmenovat činnosti, ve kterých se od lidí oslabených nemocí očekává anebo naopak neočekává jejich smysluplná angažovanost, ale zajímalo by mne, zda-li autorka článku v případě tohoto tvrzení vychází ze svých vlastních zkušeností, nebo zda-li tento názor čerpá i od lidi skutečně oslabených nemocí bez ohledu, jedná-li se o nemoc duševní nebo tělesnou. Není žádným tajemstvím, že osoby oslabené duševní nemocí (v minulosti např. Vincent van Gogh, Ludwig van Beethoven, John Nash a mnozí jiní) vynikli ve svých oborech často nad obzor zdravých lidí, jelikož boj s nemocí jim otevřel nové přístupy k životu, které zdravým lidem zůstávaly a i v současnosti zůstávají neznámé. To samé platí i o lidech s tělesným handicapem, jejichž životní vitalita a ohromná vůle bojovat s nepřízní osudu by mohla být pro spoustu zdravých lidí vzorem. S ohledem ke všem těmto skutečnostem nesouhlasím s autorčiným přístupem k nemocným, jenž býval považován za moderní tak v 19. století a opíral se o představu izolovat duševně nemocné do kapacitních pavilonů, aby příliš nepřekáželi zdravým lidem. Děsí mne představa, že bychom i dnes byli schopni upírat nejen duševně nemocným lidem právo na kvalitní plnohodnotný život a výše zmiňovanými články jim brali naději, že od nich „nelze očekávat větší a smysluplnou angažovanost“. Brát nemocným lidem naději a smysl života, který je kolikrát to jediné, co jim v životě zbývá, je nelidské, bezcitné a ubohé.
Dále mne zaujala následující věta v té samé části článku: „I ti aktivnější ale mají většinou tendence i schopnosti věnovat se především konkrétní práci, ne obecným otázkám systému.“ Je pochopitelné, že každý člověk, ať už zdravý či nemocný, vyniká svými schopnostmi v jiném oboru, v jiném druhu práce, v jiné činnosti. To však neznamená, že nemocní lidé nemohou své zkušenosti s nemocí a názory získané během léčby svobodně sdělovat ostatním, pro něž jsou tyto informace velice důležitým pracovním materiálem a jedním ze způsobů, jak nahlédnout do „duše“ nemocného člověka. Autorka v tomto případě opět opomněla vysvětlit, jaká její konkrétní zkušenost ji přivedla k odvaze pouštět se do vážných systémových úvah. Dle mého názoru tyto její úvahy nebezpečně deklasují duševně nemocné v jejich společenském zařazení bez ohledu na vzdělání a vnitřní potenciál. Víme, že existují celé manufaktury zaměstnávající duševně nemocné jako živé stroje, které nic nevnímají a nic necítí. Jako by toho nebylo málo, autorka těmto systémům nahrává a v článku pokračuje: „Domnívám se, že i zde je situace v psychiatrii velmi odlišná od stavu v řadě somatických oborů.“ Přiznám se, že nejsem odborníkem v somatické medicíně, tudíž nemohu autorčino tvrzení okomentovat odbornými argumenty, ale mé osobní zkušenosti s psychiatrickou péčí přispěly k názoru, že poznatky z psychiatrie jsou v dnešní době základem pro psychosomatickou medicínu, stávají se její součástí a přispívají velkou měrou k jejímu dalšímu rozvoji.
Na závěr bych se ještě rád pozastavil nad jednou autorčinou citací: “Proto mě snahy MZ, konkrétně paní náměstkyně Tesky Arnoštové, vytvořit spolupracující pacientskou radu přímo na úřadě a dát jí oficiální právo ovlivňovat legislativu spíše znepokojují (nemám ovšem zatím žádné bližší informace).“ Žijeme v demokratické společnosti, kde každý občan má právo vyjádřit svobodně svůj vlastní názor. Tohoto práva využila i autorka, a to i přes fakt, že svůj názor nemá podložen zatím žádnými bližšími informacemi, které by se staly základem a především důvodem jejího znepokojení. Říká se, že neznalost neomlouvá, proto bych autorce doporučil, aby své informace rozšířila i o ty, které se týkají spolupráce pacientských organizací s Ministerstvem zdravotnictví, zastoupeným náměstkyní ministra zdravotnictví JUDr. Lenkou Teskou Arnoštovou Ph.D.. Paní náměstkyně buduje na Ministerstvu zdravotnictví tým lidí, složený z nositelů nejrůznějších diagnóz, včetně diagnóz duševních. Tuto spolupráci pokládám ze strany zástupce pacientské organizace za velice přínosnou a přelomovou.
Rád bych autorce tohoto článku vřele doporučil, aby hledala odpovědi na své otázky („Bude takový orgán schopný hájit zájmy i duševně nemocných?“) na kompetentních místech, která jsou k tomu určena, dále formou sebevzdělávání a samostatného získávání pravdivých informací ohledně problematiky hájení zájmů a práv duševně nemocných občanů.
A na úplný závěr mého příspěvku bych chtěl autorku poprosit, aby svou starost ohledně dokončení přeregistrace stávajících pacientských organizací podle nového občanského zákoníku a plnění všech podmínek platné legislativy ponechala pouze a jen na pacientských organizacích samotných.
Děkuji všem čtenářům za pozornost a přeji pevné zdraví, duševní pohodu a úsměv na tváři.
Ing. arch. Milan Jíša
ředitel Spolku KOLUMBUS
Václav Pelikán
Tiskový mluvčí Spolku KOLUMBUS
